Tvář české AI: Česko může být AI hubem

Marketing a Média, 19. ledna 2026

Byl jste oceněn jako osobnost AI. Co to pro vás znamená – je to spíš uznání dosavadní práce, nebo signál, že se z umělé inteligence stává téma číslo jedna?

Vnímám to spíš jako ocenění celé české AI komunity a toho, že se nám daří českou AI posouvat dopředu. Společně, jako tým, a z toho mám velkou radost.

Umělá inteligence se dostala do fáze, kdy ji už nejde brát jako okrajové nebo specializované téma ale začíná velmi konkrétně ovlivňovat fungování státu, ekonomiky i společnosti jako celku. AI není nějaký abstraktní pojem, je to technologie a nástroj. A čím dřív si toto uvědomíme, tím lépe. Ve chvíli, kdy ji začneme chápat jako infrastrukturu – podobně jako energetiku nebo digitální sítě – se celý pohled zásadně změní.

Nemáte obavu, že se z AI stává buzzword?

Umělá inteligence se dnes objevuje stále častěji, ale to je dobře. Máme ji ve strategiích, vizích i dalších materiálech, ale také ji již začínáme i implementovat do praxe.

Neřekl bych tedy, že jde o bublinu. Za umělou inteligencí jsou konkrétní use cases, které zvyšují produktivitu našeho průmyslu, firem a pomáhají lidem zrychlit rutinní úkoly. Stále více lidí AI skutečně bere jako nástroj a postupně na ní staví své fungování.

Kdybyste měl říct jednu věc, kterou stát v oblasti AI v minulosti podcenil, co by to bylo?

Mám za to, že celkově Evropská unie  v investicích do AI zaspala, což nyní v praxi vidíme. Na druhou stranu vnímám teď zlepšení. Brusel i jednotlivé státy EU si začínají uvědomovat, že umělá inteligence je otázka nejen produktivity, ale i bezpečnosti a strategického budoucího rozvoje. Je to technologie, která může stát výrazně posunout ekonomiku dopředu. Musíme ji ale umět využít.

AI nesmíme uchopit jako politické téma. A já mám velkou radost, že naše česká AI komunita je dnes velmi silná a drží při sobě, vědecká komunita i odborníci zůstávají, bez ohledu na politické cykly. Pokud s nimi stát dokáže systematicky spolupracovat, může se vyhnout zbytečným výkyvům a začít stavět něco, co má trvalou hodnotu.

Odešel jste z funkce ministerského náměstka, teď jste se ujal role CEE AI Ambassadora. Co se tím pro vás mění?

Má mise i celkové směřování zůstává naprosto stejné. Mým cílem je dostat Česko na špičku světové AI, přispět k tomu, abychom se stali AI hubem Evropy. Abychom si sami v Eu nepodkopali nohy zbytečnou byrokracií. Není pro mě důležité, jakou pozici k tomu budu zrovna zastávat. Člověk může přispívat vždy.

Jsem však samozřejmě velmi rád a děkuji všem partnerům Svazu průmyslu a dopravy, České národní AI platformě, AAVIT i AI Chamber že mě do této role podpořili a jmenovali. Z role státu tedy přecházím do role zástupce podnikatelské a výzkumné sféry, která bude se státem úzce spolupracovat. Jako CEE AI Ambassador mohu propojovat – státy, celý region CEE, odborníky, výzkumné instituce i byznys. Máme obrovský potenciál, ale často vystupujeme roztříštěně. Pokud chceme být slyšet, musíme umět formulovat společné priority a mluvit jedním hlasem.

Takže vy teď budete přímo u zdroje.

Umělá inteligence není projekt jednoho úřadu nebo jednoho mandátu. Je to proces, který bude probíhat roky. Pokud tahle role pomůže udržet kontinuitu, propojit lidi napříč zeměmi a zabránit tomu, aby se každý snažil řešit stejné problémy sám, pak splnila svůj účel. K tomu navíc může významně přispět k tomu, aby pomohla k omezení zbytečné byrokracie v legislativě a evropských nařízeních, což je jeden z jejich hlavních cílů.

Jak tahle role zapadá do vaší práce na národní úrovni?

Národní a regionální pohled se v oblasti AI nedá oddělit. Spousta věcí, které řešíme doma, má přesah dál do Evropy a naopak. Ať už jde o infrastrukturu, výpočetní kapacity, regulaci nebo spolupráci s Evropskou unií. Pro mě osobně je důležité, aby se tyto dvě roviny doplňovaly. Abychom doma dělali rozhodnutí, která dávají smysl, a zároveň aby evropská spolupráce měla konkrétní dopad na úrovni jednotlivých států.

Má Česko dnes podle vás v oblasti umělé inteligence jasnou identitu, nebo jsme spíš v roli subdodavatele pro věší hráče?

Pokud se na to podívám například z legislativní/politické úrovně, jako Česko jadnou identitu určitě máme. Jsme dnes silně spojeni s tématem omezování zbytečných regulatorních překážek a papírování, posilováním konkurenceschopnosti v digitální oblasti. Ostatně byli jsme to právě my kdo jako první na EU úrovni navrhl odklad AI Actu. Také česká vědecká komunita v oblasti umělé inteligence je velmi silná, máme kvalitní výzkumníky i technické talenty a v regionálním kontextu rozhodně nepatříme k outsiderům.

Problém je spíš v tom, že nám občas chybí vyšší ambice. Pokud chceme opravdu zasahovat do budoucnosti vývoje AI, musíme tuto roli postupně opouštět a začít vystupovat jako partner, který má vlastní ambici i infrastrukturu. I to je ostatně rolí CEE AI Ambassadora – vyslat jasný signál za celý region, že se chceme podílet na dalším směřování rozvoje AI v EU.

Kdyby Česko bylo značkou, jaký by měl být jako AI positioning?

Smysluplná by byla pozice technologicky vyspělého státu, který je součástí silného regionu a umí nabídnout kvalitní zázemí pro výzkum, vývoj i aplikaci AI v praxi. Jinými slovy máme ambici, aby se Česko stalo AI hubem.

Právě proto považuji evropskou a regionální spolupráci za klíčovou. Když se bavíme o umělé inteligenci, nemá smysl hrát si na národní sólisty. Spojením kapacit, například se zeměmi jako je Polsko při projektu AI Gigafactory, vzniká jiná vyjednávací síla, vůči Evropské unii, investorům i technologickým partnerům. A to je podle mě cesta, jak může Česko získat respektovanou pozici, aniž by si na něco hrálo.

Proč je pro vás spolupráce s Polskem v oblasti AI tak zásadní?

Protože dává strategický i praktický smysl. Už při jednání na evropské úrovni jsme prosazovali myšlenku, že má Evropa budovat klíčovou AI infrastrukturu, a ta nemůže být soustředěná jen v několika státech. Střední a východní Evropa má kapacity, know-how i ambici a měla by mít i odpovídají síť. Společný postup s Polskem, zejména pak při plánech na výstavbu gigafactory, zvyšuje naši šanci uspět. Nejde jen o objem, ale také o důvěryhodnost. Ukazujeme, že nejde o izolovaný národní projekt, ale o regionální iniciativu, která má dlouhodobý význam. A to je přesně typ přístupu, na které EU slyší a který potřebuje.

Buďme konkrétní, mluvíme tady o plánu na výstavbu AI Gigafactory.

Ano, o superpočítači plném nejvýkonnějších AI čipů schopném trénovat nejnovější AI modely, o který požádali u Evropské komise České radiokomunikace. Bez výpočetní kapacity se umělá inteligence jednoduše dělat nedá. Můžete mít špičkové vědce, kvalitní data i dobré nápady, ale pokud nemáte kde modely trénovat, testovat a provozovat, zůstane všechno v rovině teorie. Je také důležité uvědomit si, že poptávka po výpočetní kapacitě poroste. Výpočetní čas je a bude jedním z nejvzácnějších zdrojů a strategickou komoditou, která bude rozhodovat o tom, kdo závod v umělé inteligenci opravdu vyhraje, ale upřímně i o bezpečnosti a celkové průmyslové vyspělosti daného státu. A pokud ho nemáte, stáváte se závislými na těch, kteří ho mají.

Projekt investora Českých radiokomunikací je dnes velmi dobře připraven, první fáze datacetra se ostatně už staví, je naprojektováno chlazení, energetika atd. Společně s vedením Milošem Mastníkem a Petrem Možíšem jsme vedli v Bruselu již loni několik jednání, abychom šance Česka získat tuto infrastrukturu zvýšili. Myslím si dnes, tím spíše ve spojení s Polskem, že jsou naše šance opravdu vysoké.

Lze vůbec v tak rychlém vývoji plánovat roky dopředu?

To je opravdu velmi složité. Tempo změn je tak vysoké, že dnes nikdo s jistotou neví, jak bude AI vypadat za pět let. Může se stát, že se vývoj zpomalí, ale stejně tak může přijít další akcelerace. Právě proto je důležité stavět systémy, které jsou flexibilní a dají se rozvíjet.

Nemůžeme si dovolit čekat, to by znamenalo, že nám ujede vlak. Smyslem je vytvořit takové podmínky, aby stát, firmy i výzkum dokázaly reagovat na změny průběžně. A to se bez vlastní infrastruktury a jasné strategie dělá jen velmi těžko.

A můžeme odhadnout, kdo vítězí?

Dnes je opravdu velmi těžké cokoliv predikovat s jistotou. Vývoj je tak rychlý, že to, co dnes považujeme za samozřejmé, může být za dva nebo tři roky úplně jinak. To je realita, se kterou se musíme naučit žít. Právě proto si myslím, že vítězové budou ti, kteří budou schopní se přizpůsobovat. Flexibilita je v tuto chvíli důležitější než snaha trefit přesně budoucnost. A platí to jak pro státy, tak pro firmy a jednotlivce.

Co si pod tou flexibilitou máme představit v praxi?

Je to kombinace několika věcí. Schopnost rychle reagovat na změnu technologií. Ochota upravovat strategie, když přestanou fungovat. A také schopnost učit se průběžně, ne jednorázově. V oblasti AI není možné říct si: Tohle jsme se naučili a teď máme hotovo. U státu to znamená vytvářet rámce, které nejsou rigidní. U firem zase nebát se experimentovat a být připravený na to, že ne všechno vždycky vyjde. Učit se nasazovat AI na konkrétní využití v agendách, zavést agentní AI, mít dobrou orchestraci. A u jednotlivců umět se přizpůsobit a sledovat nové trendy a být jim otevřený Ti, kdo se budou snažit udržet svět v podobě, jakou znali před pěti lety, budou mít problém.

Platí to pro veřejný sektor stejně jako pro byznys?

Ano, v tomto ohledu se ty světy překvapivě sbližují. Technologie nerozlišuje mezi státem a firmou. Pokud nejste schopni reagovat, ztrácíte tempo.

Jaké by měla být role státu? Měl by být regulátorem, investorem, nebo spíš partnerem trhu?

Stát by měl především nastavit  co nejlepší podmínky, aby se umělá inteligence mohla reálně a bezpečně rozvíjet a využívat v praxi. Nemyslím si, že jeho hlavní rolí je být mikromanažerem. Stát by měl vytvářet podmínky, stabilní prostředí a kontinuitu. A pokud se toto podaří, byznys, výzkum i startupy už si cestu najdou samy. Nejhorší varianta je, když stát přichází s velkými proklamacemi, ale chybí mu praktické nástroje, který by firmám i výzkumníkům skutečně pomohly posunout se dál, nebo když jim dokonce zbytečnou byrokracií a papírováním hází klacky pod nohy.

Často se mluví o dotacích a podpůrných programech. Vy ale zmiňujete, že největší pomoc může být jinde – kde konkrétně?

Dotace mají mezi podpůrnými nástroji své místo, zejména pro podporu výzkumu a vývoje, všechny státy je využívají. Ale samy o sobě nestačí. V oblasti umělé inteligence je podle mě jedna z největších a nejefektivnějších podpor přístup k výpočetní infrastruktuře. Pro řadu startupů, výzkumných týmů i menších technologických firem je dnes největší bariérou právě možnost si modely spočítat, otestovat a škálovat – bez toho, aby je to finančně zničilo. Napříkad prof. Hajič, který dnes koordinuje největší Eu projetk na vznik multijazyčného jazykového modelu nemá kapacitu, kde by jej napočítal.

Přístup k dostatečné a bezpečné kapacitě je podle mě jedna z nejrozumnějších forem podpory, jakou stát může nabídnout. Je cílena, praktická a má dlouhodobý efekt.

Co dalšího je důležité? Třeba kontinuita?

Rozhodně. Umělá inteligence se nevybuduje za jedno volební období. To je iluze. Bavíme se o něčem, co se staví roky a jehož přínos se projeví postupně. Pokud by se přístup k AI měnil s každou vládou, nikdy bychom se nedostali do fáze, kdy z ní bude skutečná konkurenční výhoda.

Kontinuita neznamená, že se nic nemění. Znamená, že existuje základní shoda na tom, proč AI rozvíjíme a kam chceme směřovat. A v tomto směru jsem relativně optimistický, právě proto, že AI začíná být vnímána víc jako technologická nutnost než jako politické téma.

S infrastrukturou úzce souvisí taky suverenita a bezpečnost. Proč jsou to v souvislosti s AI tak zásadní témata?

Protože umělá inteligence není jen o algoritmech, ale i o datech. A některá data jsou natolik citlivá nebo strategicky důležitá, že by stát neměl připustit, aby nad nimi ztratil kontrolu. Nejde o uzavírání se světu nebo odmítání spolupráce – naopak, mezinárodní kooperace je klíčová. Ale zároveň existují oblasti, kde je rozumné mít věci pod vlastní kontrolou.

Pokud pracuje s daty veřejné správy, zdravotnictví, bezpečnosti nebo klíčových průmyslových odvětvích, je logické uvažovat o tom, kde jsou uložena a jak se zpracovávají. V některých případech prostě dává smysl, aby výpočty probíhaly doma, na infrastruktuře, kterou máme pod kontrolou a která odpovídá našim bezpečnostním standardům. I proto bychom měli usilovat o vlastní výpočetní infrastrukturu v České republice.

Neznamená to ale, že bychom se měli technologicky uzavírat.

To určitě ne. Spolupráce se zahraničními partnery je nejen nevyhnutelná, ale i žádoucí. Technologie se dnes nevyvíjejí v izolaci a nikdo, ani velké státy, nejsou soběstačný. Jde spíš o zdravou rovnováhu mezi otevřeností a zodpovědností. Podle mě je důležité rozlišovat, co může být sdílené a co by mělo zůstat pod národní kontrolou. Některé modely a některá data mají takovou hodnotu a jsou tak citlivá, že je zkrátka nechcete posílat jinam a nemůžete si jednoduše dovolit provozovat na cizí infrastruktuře, nad kterou nemáte kontrolu. V takovém případě vám žádná deklarace bezpečnosti nepomůže.

Navíc je potřeba říct, že poptávka po výpočetní kapacitě poroste extrémně rychle. To, co dnes považujeme za dostatečné, může být za pár let málo. Pokud má AI pokračovat tempem, jaké vidíme dnes, bude kapacita jedním z hlavní limitujících faktorů. A kdo ji nebude mít, bude závislých na ostatních.

Používá Jan Kavalírek umělou inteligenci? A dokážete si vůbec představit, že byste byl den offline?

Umělou inteligenci používám denně. Je to nástroj, který mi pomáhá rychle se zorientovat v informacích, pracovat efektivněji nebo si některé věci rychle ověřit. Nepřemýšlím o ní jako o něčem, co by měla nahradit lidské rozhodování, spíš je to moje podpora a pomocník..

A den bez telefonu? To už bude hodně dlouho. Technologie jsou přirozenou součástí práce mého běžného fungování. Důležité je, aby technologie sloužily nám – ne abychom se jim přizpůsobovali. A tohle platí pro umělou inteligenci úplně stejně jako pro telefon v kapse.